„Můžeš mi říct, proč jseš nasraná?!?“

– aneb sobotní ráno s puberťačkou a mým egem v hlavní roli

Ptám se své dcery, proč je dnes ráno „nasraná“ (jinak se to fakt nedá nazvat). Kouká jako Voldemort, nemluví, a moje pochopení, tolerance a nadhled právě odjíždějí na dovolenou bez návratu. V hrudi to bublá, v žaludku svírá, v hlavě se rozjíždí ten známý festival emocí — a já se snažím, aby to nebylo moc vidět. (Ha-ha.)

Píšu to s odstupem pár dní. V klidu, s čerstvou pamětí a už i s trochou pobaveného nadhledu. Ta hlavní postava — já — je totiž ve zpětném pohledu docela legrační.

Pamatuju si to úplně přesně: ráno, nevyspalá, mám odvézt svou puberťačku na její akci. Už se mi fakt nechce. Ona na mě vrčí něco o kakau a odmítne snídani s pohledem, že bych se nejradši vypařila. Vydržím asi patnáct minut držet své ego pod pokličkou… a pak poklička letí stropem:
„Můžeš mi říct, proč jseš nasraná?!“

A než se zastavím, už to ze mě leze:
„Dělám ti kakajíčko, vozím tě jako taxikářka, a ty se na mě budeš šklebit?!“

Moje ego se rozjíždí ve své klasice – vydírání:
„Jestli se nebudeš obtěžovat mi to vysvětlit, klidně jeď autobusem!“ (samozřejmě že žádný nejede — ale dramatická atmosféra je důležitá).
Dcera pochopí, že mám navrch, a zamumlá s odporem:
„Blbě sem se vyspala.“

Výborně. Umí mluvit. Moje pusa vítězně pokračuje:
„No vida, že slečna umí mluvit.“
Zatímco moje ego vytahuje playlist na téma: „Nikdo mě neocení, jsem jen služka.“

Startuju auto, venku je hnusně, samozřejmě. Včera bylo krásně. Jak typické. Dcera sedí vedle mě, sluchátka v uších, pohled z okna plný pohrdavého nezájmu. A já, místo abych mlčela, vedu za jízdy osvětovou přednášku o tom, jak je přece normální říct: „Mám blbou náladu, sorry, neber si to osobně.“

Zvenku vypadám jako vyklidněná máma, uvnitř to ale vypadá na vánoční večírek mého ega. Mám dokonce pocit, že jsem talentovaná herečka pro roli hysterické matky (jen ty natáčky mi chybí). A kdybychom neměly obě depko-náladu, asi bychom se tomu zasmály. (Jindy říkám dceři, že jestli bude pokračovat, přijde rozzuřená hrošice. A ona ví, že umím být důstojně šílená.)

Konečně jsme na místě. Dcera vystupuje, zabouchne dveře tak, že se za námi zatřese les, a já se tetelím radostí: „Sobota! Klid! Postel!“

A když jsem tak jela zpátky domů, konečně bez výbušné nálože vedle sebe, všimla jsem si, že mi v těle ustává ten známý tlak. Jako když vypneš sirénu. A já se ptám sama sebe: proč mě to tak rozhodilo? Proč mi její mlčení, její vrčení a ten její „nasranej výraz“ tolik vadil? Co mi to vlastně spustilo?

🌀
Pokračování najdete zde

• Linktree