Se smutkem za ruku

Tento text vznikl ve chvíli, kdy mě navštívil dávný a známý – smutek. Není to článek s návodem, jak ho zahnat. Spíš pozvání – být s tím, co cítíme. Možná to znáte taky – chvíle, kdy je potřeba se něčeho držet. Něčeho, co je pravdivé a známé.
Pro mě je to oblíbený strom anebo klávesy piana. Pro vás to může být cokoliv jiného.

Sdílím svůj příběh – jako pozvání…

být sama se sebou

Když se dotýkám kláves, jsem zpátky v dětství. Ne tak úplně harmonickém, láskyplném už vůbec ne, ale někam jsem patřila. Byla tam rodina – táta, někdy střízlivý a v těch chvílích vtipný a mě milující. Máma, ustaraná, stále unavená, avšak – v neděli odpoledne často s natáčkami na hlavě a pročítala časopis Květy. Neděle byly naklizené, navařené, voňavé.

A já – já musela hrát na piano. Denně. Etudy, stupnice, skladby. Nesnášela jsem to. Ale ten moment, kdy jsem mohla zavřít víko klavíru, byl jeden z nejpříjemnějších. Pocit, že „už mám hotovo“.

Dnes bych za ten obyčejný nedělní okamžik dala půl království.

Když doma zrovna nezuřila hádka. Rádio hrálo hezké písničky, taťka kutil v kuchyni večeři a mamka brblala, že bude zase muset čistit sporák😊.
Večer se všichni dívali na detektivku v televizi, anebo táta na hokej.

A bylo to prostě – doma.

V hlavě se mi promítá ten obraz jako film. Někde mezi Formanem a Homolkovými 😊.

Po padesáti letech opět sedávám u piána. Už nemusím, ale můžu. Ne drilovat skladby na závěrečný koncert, ale jen tak. Jen pro sebe. Někdy jen tak sedím a dívám se do černobílých kláves.
Jako by se tudy dalo vrátit domů.

Dnes ve mně totiž sedí smutek. Není podstatné, odkud přišel nebo co a kdo ho vyvolal. Je starý, známý, můj. Takový ten, co se usadí na hrudi a stáhne hrdlo v krku.
Pozoruju ho. A pozoruju i to, že se ho už nebojím. Prostě tu teď je – ve mně, se mnou. Dovoluji mu, aby tu byl. Uvolňuje se. Mění se. A vlastně vnímám, že

když ho takhle přijímám, není to vůbec hrozné.

Tentokrát ho neodháním. Beru ho na procházku. Je tichý, přítomný a vlastně bezbolestný. Jen trošičku tlačí na hrudi a nutí mě k němu se rozběhnout, skočit do klína a vyplakat se.

Teď z mých očí vytrysknou její slzy...

Najednou zřetelně vidím: ten, kdo ve mně vnímá ten smutek, má podobu malé holčičky. Dívám se na sebe dovnitř. Jsem to já. Zase je mi pět let. Jsem ušmudlaná, smutná, osamělá holka, co cítí nejistotu a nemá za kým jít. A protože tam není nikdo, kdo by mohl dovolit dát průtok mému pocitu smutku a osamění, polykám a tlačím smutek někam dovnitř, hluboko dolů, až z mých očí vytrysknou její slzy. Držím „ji“ za ruku a jsem v duchu s ní.
Pak už cítím knedlík v krku a slyším svůj vnitřní hlas, jak šeptem volá: „Maminko! Taťko…“

Vnímám palčivou až bolavou touhu rozběhnout se a obejmout je. Mým vnitřním zrakem najednou zřetelně vidím jejich zesláblá, unavená těla. Jejich životem poznamenané duše. Dívám se na své rodiče – a najednou vnímám, jak jsem silná. Jak teď můžu obejmout a držet já je…

Zřejmě oba potřebovali a postrádali pohlazení, objetí a přijetí ještě víc než já.
Přichází únava, tak jdu domů. Možná půjdu spát. Možná upeču koláč. Možná si sednu k pianu. A mamka tam bude se mnou. Jen v jiné formě.

…Každý z nás má někdy dny, kdy se potřebuje něčeho držet. Něčí ruky, svého starého plyšáka, vzpomínky, polštáře nebo teplého hrnku. A možná i toho smutku, který už nepotřebuje být tlačený stranou.
Pokud ho někdy ucítíte – můžete s ním také jít chvíli za ruku.
Třeba tajně, bez lidí, ale s ním.

A někdy – to úplně stačí.

• Linktree

🌿 Cítíš, že ti moje slova dávají smysl?
Chceš být u toho, když vyjde nový článek?

Na monitoru počítače nebo notebooku najdeš hned vpravo formulář
pro ODBĚR MÝCH ČLÁNKŮ, na mobilu pak úplně dole pod články.
Stačí zadat svůj e-mail a každé nové zamyšlení ti přistane přímo do mailové schránky 🪷