Jsem svobodná. A to je v pořádku.

Co když štěstí nezačíná ve vztahu, ale v tobě?

Ne, není to příběh o tom, jak jsem „zůstala sama“ a naučila se to nějak přežít. Je to příběh o tom, jak jsem sama začala chtít být. Ne proto, že bych zahořkla, vzdala to, nebo se bála zranění. Ale proto, že mě k tomu dovedla cesta sebepoznání, bolesti i odvahy.

Volím život bez partnera. Nehledám. Netoužím po záchraně. Nepotřebuji být díky někomu druhému kompletní. Už vím, že moje celistvost není věcí dvou. A taky vím, že tohle není pro každého lákavé. Společnost to nechápe.

Ale já už chápu sebe.

Být svobodná a celistvá žena, která si vystačí sama se sebou, je v očích mnohých něco mezi arogancí a tajemstvím. Zvlášť pro muže, kteří byli vychováni k tomu, že ženu je třeba „udělat šťastnou“. Ale já už nechci, aby mě někdo naplňoval. Já už naplněná jsem.

Nechci být vlastněna. Nechci být závislá. Nepotřebuji být zachraňována. Chci být slyšena. Viděna. Vnímaná. Taková, jaká jsem – i když to občas znamená být nepochopená, nebo i zraňovaná svým zrcadlem ve formě mého nejbližšího okolí.

Samota není útěk. Je to návrat domů

Samota pro mě není prázdnota. Je to prostor, kde se rodí pravda, kde se člověk zbavuje masek a objevuje, kým skutečně je. Moje rozhodnutí žít bez vztahu nevzešlo z otevřené rány. Vzešlo z jizvy, která se zahojila. Už nehledám venku, co jsem našla uvnitř.

Ano, byla jsem ta, co prosila o drobky pozornosti a lásky. Ta, co se ztratila, zbožňovala, čekala na „šťastný konec“.
A právě v tom chaosu, v těch ztrátách a pádech, jsem našla cestu zpět k sobě.

Už se nebojím být celá

Ve světě, který nás učí, že štěstí znamená „být s někým, patřit někomu“, je těžké přijmout, že i sama můžeš být v úplnosti. A nemusíš patřit vůbec nikam, abys patřila sobě. Jsem autorkou svého osudu.

Nehledám záchranu, ale vědomé bytí. Neusiluji o přijetí, protože už jsem se přijala. A pokud někdy přijde láska, pak jedině taková, která nevyžaduje kompromis na úkor mé duše.

Láska bez manipulace

Pravá láska neomezuje. Nechce tě vlastnit. Nechce tě formovat. A pokud taková není k mání, pak volím lásku k sobě. Ne z pýchy, ale z úcty k vlastní duši.

Mnozí se takového vyzařování možná bojí. Jiní to jen nepochopí. Občas působí člověk, který kráčí svou cestou vědomě na ostatní jako zrcadlo – a to může být zraňující. Ne kvůli tomu, co říká, ale kvůli tomu, co v ostatních odráží. Sama občas vnímám, že ne každý to unese s nadhledem – objevují se i rýpnutí, ironie, někdy úšklebek. Dotýká se mě to, ale zároveň tomu rozumím. Vím, že bolest mívá mnoho tváří – a jedna z nich je i posměšek nebo pohrdání. Dřív mě to bolelo. Dnes to chápu. Je to obrana, ne útok. A tak soucítím – i bez potřeby se bránit.

Ti, kdo kráčí podobnou cestou, ví, co říkám. Zakládám pomyslné ohniště pro vás – ženy, které už ví, že nebudou přijímat méně, než si zaslouží. Které se nebojí bořit konvence a stát ve své pravdě, i kdyby to znamenalo stát samy.

Závěrem?

Ne, nejsem a nikdy jsem nebyla „nedostatečná“, „náročná“ nebo „nedostupná“. Jsem jen žena, která prošla svou vlastní temnotou a vynořila se z ní celistvá. A to je dar.

Strom, který roste do nebe, potřebuje kořeny, které sahají až do pekla.

A já vím, odkud rostu.

💬 Cítíš se podobně? Máš za sebou cestu, kde sis musela projít temnotou, aby sis vážila světla? Ozvi se mi do komentářů nebo zpráv. A pokud tě článek oslovil, budu ráda, když ho pošleš dál ženě, která to právě teď potřebuje slyšet.