Když zpomalím, zrychlím

aneb jak jsem našla v klavírním kurzu také „IT skills“

Návrat ke klavíru po letech

Po letech jsem našla cestu zpátky ke klavíru. Tedy přesněji – klavír si našel cestu zpátky ke mně. A přišel v podobě, kterou bych ještě před rokem považovala za naprostý nesmysl.
Online kurz hry na klavír. (odkaz je pro případné zájemce a zvědavce 🙂)
Ještě před rokem bych nad tím mávla rukou:

„Tohle není opravdová výuka! To se takhle nikdy nedělalo. Klavír se přece učí s učitelem, dynamika se musí naposlouchat živě, ruce,  prsty – nutná přímá kontrola uchem, okem, nutné nacítění.„

Jenže právě tenhle starý způsob jsem v sobě pořád držela. A byl to spíš zvyk než skutečná potřeba. Zakonzervovanost. Tíha.

Vzpomínka na hodiny, kde šlo o správný prstoklad, přesné stupnice, o detailní analýzu každého tónu – a o pocit zodpovědnosti, který mi spíš bral chuť hrát.

Online výuka klavíru – nesmysl nebo šance?

A najednou proti starým zvyklostem stála možnost, která vypadala šíleně: sympatičtí spolužáci rozličného věku i profesí, ovšem na displeji počítače, a s tím související nutnost připojit se na Zoom, nahrávat se na mobil, nahrávky posílat přes Úschovnu a dostávat zpětnou vazbu od učitelek online. S notebookem a mobilem místo osobních setkávání.

Jak absurdní!

A přece – když jsem se odvážila zařadit se mezi studenty, objevila jsem v tom něco úplně nového.

Lehkost. Zábavu. Sdílení.

Ovšem k pomalému internetu a zdlouhavému načítání nahrávek se přidaly i technické trable. Na společných živých hodinách přes Zoom jsem vůbec neslyšela zvuk klavíru. Pouze hlasy, ne nástroj. Postupně jsem se cítila naprosto frustrovaně:

„Říkala jsem, že online výuka je nesmysl. Tečka. Konec!“

Po skončení celého běhu jsem jednoznačně poslechla rozum a rozhodla se, že po prázdninách už pokračovat nebudu.  

„Máš možnost mít individuálního učitele, klasického pianistu, bude to o mnoho levnější, bez technických problémů a časových ztrát. Rozumově dokonalé řešení!“

 Jenže pak jsem si sebe v té situaci představila: vážnou, zodpovědnou, vedle starého pána, s cílem perfektně zahrát přednes vybraných skladeb. Já. SAMA a jednou týdně vedle pana učitele.

„Ale proč vlastně?“

Ta představa byla taková trochu těžká, dusivá. A najednou mi to bylo jasné:

„Nechci už cvičit dlouhé hodiny pro dokonalost a stresovat se strachem, že mi zaškobrtnou prsty jako při koncertech v mém dávném dětství. Chci se učit a hrát pro radost. Pro sebe. Ale ne sama!  S někým sdílet pocity, chyby, radost, vzájemné náslechy.“

Technické trable a jeden malý zázrak

Pravda, vedle trápení a frustrace z mé nespolehlivé a nedostatečné techniky jsem se také snažila pátrat a zkoušet nastavovat v aplikaci všechno možné, dost mě štvalo, že ostatním to jde a mě ne a já nemohu přijít na to – proč.

Po skončení kurzu se mi však dostalo technické pomoci přímo od lektorky a jejího trpělivého, ochotného muže. Jasně, že se problém vyřešil, …malinký detail schovaný v nastavení mého nového notebooku, se kterým se velká většina lidí nemusí vůbec zaobírat, protože k online setkávání stačí pouze lidský hlas.

Celou dobu to nebyl osud, který mi bránil v kompletním studiu – ale ASUS, můj notebook!!!

😊

V tu chvíli se ve mně „protrhla hráz radosti a úlevy“.

Najednou jsem nebyla divákem, ale součástí orchestru.

To nadšení, že slyším a jsem slyšena, bylo obrovské. A s ním se otevřelo i uvědomění, kterému jsem se nevědomky bránila: že se tady v té skupině vlastně cítím nějak moc „doma“, zkrátka víc, než dobře.

„Chci patřit mezi lidi, kteří se učí jen tak pro radost, plní si své dávné sny… Chci milé, usměvavé, úžasné lektorky, které umí povzbudit a poradit IHNED, sice přes Facebook, ale hned, nejen jednou týdně na „hodině klavíru“

Ten vnitřní, tichý hlásek, co mě celou dobu táhl zpátky, měl zase pravdu!! Vždycky slyším jen ten hřmotný a překotný rozum, co má tisíc pádných důvodů – proč něco nejde!!

To už ale byly prázdniny a já jsem na pokráčko prostě přihlášená nebyla. No tak ale honem!… Zjistila jsem, že jako absolvent předchozího běhu ještě stihnu naskočit…😊

Co z toho plyne?

Vlastně stále dokola to samé, co si uvědomuju i v jiných oblastech života.

• Že když se držím starých zvyků jen proto, že „se to tak vždycky dělalo“, cítím tíhu.
• Že když chci mít všechno hned „honem“, zasekne se to.
• A že když zpomalím, zrychlím. Když se zastavím, věci se rozběhnou samy.

A ještě něco.
Klavír mě sice neučí hrát  (učím se já sama a skrze chtění to jde jaksi samo, bez toho je to jinak docela dryl), ale dává mi něco hodně velkého. Něco,…  Je to nástroj, který rozeznívám já, a on zase svým zvukem zpátky rozeznívá mě.

Hudba jako terapie a zdroj radosti

Dává mi úlevu, svobodu vejít hluboko dovnitř do hudby, kde je řád, pořádek, cit, láska, něha. Tam je všechno v naprostém pořádku a je jen tady a teď. Dostávám psychický odpočinek a duševní očistu, dobrý pocit, smysl.  Zastavuje moji uspěchanou mysl a je to způsob terapie, kdy zažívám, že všechno může plynout tak, jako běhají prsty po klaviatuře. (No dobře, dává mi i bolest zad, když u něj sedím dlouho. Ale to k tomu patří. 😅)

Takže dneska nejen hraju a jdu dál, ale zároveň se učím i třeba „netlačit na pilu“, když něco hned nejde.
Jo, a jako nečekaný bonus k tomu přibývají moje „IT skills“. 😊

Pro někoho maličkost, ale pro mě, která ještě před rokem tvrdila, že sebe na mobil NIKDY nahrávat nebude a už vůbec ne využívat sociální sítě, je to docela pokrok.

Dovolila jsem si pustit logiku a pravidla, přestala jsem se tvářit, že technika je nepřítel, a najednou vím, že:

Hraju & žiju pro radost. Pro sebe. A zároveň s ostatními.

🎼 PS: Klavírní skupinu na Facebooku sice pořád neovládám tak, jak bych chtěla,  občas udělám pěkný zmatek v tom, co kam nasdílet a kde co najít… ale co. Aspoň mám téma na další článek 🎹💻

🌿 Cítíš, že ti moje slova dávají smysl?
Chceš být u toho, když vyjde nový článek?

Na monitoru počítače nebo notebooku najdeš hned vpravo formulář
pro ODBĚR MÝCH ČLÁNKŮ, na mobilu pak úplně dole pod články.
Stačí zadat svůj e-mail a každé nové zamyšlení ti přistane přímo do mailové schránky 🪷