Jsme správně & když prožitky začnou dávat smysl

Je sobota, venku mrzne, svítí sluníčko a já vstávám, jdu se osprchovat. Z vany sleduji mrazivé ráno, sněhem a sluncem balené zmrzlé, spící stromy. Když se na to dívám, projede mnou mrazivý chlad, který jakoby mne vtahoval z teplé koupelny ven na mráz
Hned na to mě zaplaví obrovská vlna vděku. Silně si uvědomím – jako bych se toho uvědomění doslova dotýkala – že jedním prstem pohnu páčkou a ze sprchy za malý okamžik poteče příjemně teplá voda.

Navíc teplá tak, jak ji chci JÁ.

Najednou se ocitám uvnitř té myšlenky, nebo možná lépe řečeno – jako bych se vymístila z těla a dívala se na sebe zvenčí v údivu: v jakém přepychu teď a tady v tomhle těle žiju??!!

Z mého dětství na horách vím, jaké to je mýt se v ledové vodě – od jara do podzimu v řece, která protékala naším pozemkem. Není to příjemné. Tedy nejdříve ne. Nejdřív je to šok. Zato potom – po pořádném ocákání v ledové řece a zabalení do deky – to je vlastně příjemné. A to tak, že velmi
A v zimě? Mýtí před krbem v lavoru. Nejprve se musela voda nanosit v kýblech ze studánky u protější chalupy, pak ohřát v hrncích na kamnech, donést do pokoje před hořící krb, opatrně nalít do lavoru… A po umytí zase všechno vynést ven, vylít, vytřít cákance.

Samozřejmě bych to dnes už nechtěla. Dnes bych řekla asi něco jako: „Tyjo, tak to fakt nedám!!!“
A teď mě napadá: Jak to, že mi to tenkrát nevadilo? Dokonce i v pubertě, když jsem na chatu ještě jezdila! A přišlo mi to úplně normální…
Myšlenky v mé hlavě, úvahy a odpovědi na tuto otázku psát nebudu – ani bych je nestihla zachytit.
Zkuste to sami :))

A ihned následuje další pocit vděčnosti:

Jak to, že jsem schopná si ten komfort mého současného života uvědomit?

Je to zvláštní blažený pocit – asi jako když člověk zvládne něco náročného, z čeho měl dlouho strach, navíc vyhraje první cenu a ví, že teď ho čeká odměna a odpočinek.
Vzápětí přichází uvědomění: Aha, takže kdyby mi v životě občas nebylo zle, tahle schopnost by se ZŘEJMĚ nemohla vyvinout. Z čeho taky, kdyby tam chyběl ten prožitek?

Jak zjistíme, že oheň pálí a zmrzlina je studená a sladká? Z knížky? Tím, že nám o tom někdo vypráví? Nebo tím, že shlédneme dokument? Bez vlastního prožitku, bez zapojení smyslů nemáme šanci.
A jak poznám, že mi je dobře, když nemám s čím to srovnat?
Nezjistím.

Jak bych mohla být skutečně šťastná a cítit se dobře, kdybych nikdy neprožila zoufalství, bolest a těžkosti? Kdyby se tyto prožitky nezapsaly do hluboké, implicitní paměti – do limbického systému, nebo, přesněji řečeno, do paměti duše, nebylo by co porovnávat, z čeho čerpat.

Můžeme si stokrát opakovat: jsem šťastná, úspěšná, bohatá – a mnoho lidí to skutečně říká. Někdy to dokonce cítíme jako potřebu sdílet veřejně, zachytit na fotkách, aby to viděli i ostatní. Možná proto, abychom si sami potvrdili, že je to pravda. Ale co když to někdy spíš překrývá pocit prázdnoty nebo nenaplnění? Ale i to je, myslím, v pořádku.

Každý kráčíme po té své cestě svým tempem a jdeme přesně tudy, kudy jít máme.

Najednou děkuji nejen za svou schopnost uvědomění si, jak moc je příjemné uvnitř sebe cítit: „mám se dobře“, a vlastně i za to, že jsem prošla těžkými časy, kdy jsem chtěla všechno i skončit a myslela, že víc už ve fyzickém těle a mysli vydržet nelze.

Tomuto náhlému uvědomění – že ty nepříjemné časy měly vlastně smysl – se někdy říká celkem výstižně:
„AHA – EFEKT“

No, co z toho plyne?

Ať už nás život zavede kamkoliv, vždy v něm existuje nějaký smysl – i když ho zrovna nevidíme. Některé situace mohou být nad naše síly, ale právě ty nás mohou naučit trpělivosti nebo odvaze.
Volba je vždy na nás – zda se budeme bránit, nebo situaci přijmeme a najdeme v ní svůj vlastní význam. Právě v tom tkví naše svoboda.

---

A co když je někdo blízký v těžké situaci a já nevím, jak mu pomoci?

Slova jako: Neboj, všechno se vyřeší, zase bude dobře často spíš odcizují než utěšují, zvlášť když jde o hlubokou bolest, třeba ztrátu někoho blízkého nebo vážnou nemoc.
Někdy není potřeba vymýšlet správná slova, stačí být přítomný v tady a teď. Každý prožívá bolest jinak, ale když nasloucháme a dovolíme druhému cítit to, co cítí, může to být ta největší podpora. Úlevu nelze vynutit ani uspěchat – bolest si projde svou cestou. Ale nemusí na ní být nikdo sám.

Možná stačí říct: Jsem tady. Můžeš se o mě opřít, pokud chceš. Jsem tu s tebou. Rozumím, jak ti je.
Pokud dovolíme bolesti a smutku volně projít – ne před nimi utíkat a potlačovat – postupně se zahojí.

A zhojená jizva už nebolí.

Tohle píšu z vlastní zkušenosti – z toho, co jsem prožila, poznala a naučila se.
Zajímavé je, že to, k čemu jsem sama dospěla a co jsem prožila, se velmi shoduje s tím, co říkají i jiní, a to, co vyjadřují, se mnou hluboce rezonuje. Mám na mysli různé myšlenky a principy, které mě inspirovaly a pomohly mi vnímání věcí lépe pochopit.

Při šokovém ataku je člověk často v naprostém chaosu – v zoufalství, smutku nebo agresi, a jeho schopnost logického uvažování je vyřazena. V tu chvíli je to spíše emoční mozek, který přebírá kontrolu.
Právě proto všechny rady, které neberou v potaz empatii, mohou mít opačný účinek a často situaci zhorší. Sama jsem zažila, že někteří odborníci postrádali schopnost vnímat to, co pacient prožívá, co cítí a že má strach nebo se stydí.

Někdy však stačí vůbec nic neříkat, jen být s tím, kdo prochází těžkým obdobím, a dát mu pocítit, že není úplně sám. I to může být obrovská podpora.
Lidé se často bojí dotýkat se cizí bolesti, protože jim to připomíná jejich vlastní nevyřešené a potlačené problémy.

Jedna věc se dá prožít tolika způsoby, kolik je nás na světě. Každý z nás prožívá radost, smutek a trápení jinak, podle toho, jak jsme se naučili zpracovávat své emoce už jako malé děti. A i když se někdy zdá, že ztrácíme směr, každý krok na cestě k uvědomění si sebe sama a svých pocitů je cenný. Každý malý krok nás vede k vnitřnímu růstu, k většímu porozumění a nakonec k pocitu naplnění.

Ať už naše cesta vypadá jakkoliv, jsme na ní všichni společně, každý svým vlastním tempem, a přesně tak je to v pořádku.