Můžu.

Věnováno Helence, o které dobře vím, že mě vidí a slyší, když si sednu k piánu a také jejím vnučkám

Moje maminka vždycky říkávala: „Odříkaného největší krajíc.“ Jako malá jsem tomu nerozuměla. Jako starší jsem to chápala, ale v období vzdoru jsem s tím nesouhlasila. Dnes, po letech, v duchu cítím, že měla pravdu.

Kdysi jsem byla součástí jedné hudební rodiny (kromě té mé vlastní) a i když jsem každý den musela sedět u klavíru, včetně prázdnin, nebo stát s flétnou před kovovým pultíkem, zpětně si uvědomuju, že mi s nimi všemi bylo dobře. A čím dál víc se mi vrací vzpomínky na lidi, které mám vlastně v srdci, aniž si to uvědomuji.

Když přišla puberta, dovolila jsem si postavit se na odpor a vybojovala si rázný a úplný konec s mým denodenním cvičením u piána a flétny, ze dne na den jsem zahodila letité přípravy pro studium na hudební konzervatoři. Pokládala jsem to za své vítězství a uzavřenou životní kapitolu. Pak už se můj život odvíjel úplně jinudy.

Jednou, už jako dospělá, jsem držela svou první dcerku na klíně, prohlížely jsme si spolu nějakou knížku, a v ní byly noty a písnička. Tak jsem jí zazpívala a všimla si, jak to jde, jako by samo od sebe, přímo z hloubky… Na chvíli mě to v duchu zarazilo. Měla jsem pocit, že na mě něco promluvilo.
Druhý den jsem zjistila, že v mém městě existuje obchod s hudebními nástroji, a bez váhání jsem tam zamířila. Byla jsem překvapená, že mají zobcové flétny dostatečné kvality (když jsem byla malá, nic takového u nás nebylo, zobcové flétny jsem tehdy měla dovezené z Itálie). Koupila jsem si jednu, která se nejvíc podobala té, kterou jsem měla kdysi. Pak jsem vzala i noty pro začátečníky, abych neměla s hraním žádnou práci a té mojí holčičce prostě hrála jednoduché melodie.

Flétničku mám ještě někde do dneška. Později jsem si pořídila ještě altovou a pak jsem začala chodit na hodiny flétny ke starému, ale úžasnému panu učiteli Olejníkovi. Studovala jsem renesanční hudbu (z této doby pochází plastové dnešní „zobcovky“, do kterých se dnes učí „foukat“ děti ve školách).
Najednou jsem byla schopná slyšet, vnímat a cítit zvuk flétny úplně jinak, než když jsem byla malá. Jako dítě jsem ze svého hudebního výkonu neměla takový požitek jako moje okolí. Možná se mi něco líbilo, ale vlastně mi to bylo jedno.

Rodiče během občasných hudebních společenských večerů u nás doma zažívali radost a nadšení, a v těchto vzácných chvílích se nehádali. A v tom to bylo fajn. Hudba měla na mé rodiče doma zvláštní kouzelnou moc. Jakoby si vždy přivoněli k nějaké kouzelné kytičce a zapomněli na své konflikty.
Učila jsem se tedy být poslušnou holčičkou a dělat, co se líbilo jim, ale už ne tolik mě, abych dosáhla pocitu přijetí a zdánlivého rodinného zázemí. Tímto výměnným „obchodem“ jsem získávala chvilkový pocit, že jsem přijímaná, vnímaná, že jsem tady, že mě mají. Ano, hrála jsem nerada, ale dostávala za to pocit, že existuji.

Od flétny a staré hudby už byl jen krůček k pevně uzamčeným vzpomínkám, které nebyly spojené jen s neustálým sezení u piána. Klavír mě vlastně nebavil vůbec, ale protože jsem měla podle slov mých rodičů a později i jiných hudebních expertů talent, hrát jsem zkrátka musela…

Dlouho jsem měla za to, že vzpomínky na nenáviděnou ‘hudebku’ a všechno, co s ní souviselo, znamenají jen můj odpor a strach ze selhání. A pak najednou, jakoby se rozjasnilo, začaly se vybavovat jiné vzpomínky. Nejen ty negativní, ale i docela hezké, vlastně tam byla touha “být zpátky v těch situacích a prožívat je už jinak”. A v tom jsem si vzpomněla na svou milovanou učitelku Helenku. Bylo to jako exploze. Pocítila jsem neodolatelnou touhu ji vidět, přijít za ní a říct jí: „Možná bych si někdy, někde, mohla zkusit položit prsty na klávesy…“

Už si ani nepamatuju, jak a od koho, ale brzy po tom, co se mi “roztrhl a vysypal pytel” dávno potlačovaných vzpomínek, jsem se dozvěděla, že ten samý den, kdy se to všechno ve mě seběhlo, Helenka zemřela.

….příběh pokračuje v dalším článku