Články autora
Tento článek volně navazuje na předchozí vyprávění o jednom „ne úplně klidném“ ránu s mou (jinak milovanou) puberťačkou. V této části se už nořím hlouběji – do sebe, do paměti těla a do starých vzorců, které se v nás probouzejí vždy, když nás někdo zaskočí (nebo vytočí:).
Když se snažíš být klidná máma, ale místo dechových cvičení ti v hlavě vybouchne papiňák.
Dospívání je období plné zmatku, bolesti i mlčení. Někdy naše děti mlčí tak hlasitě, že je těžké to unést. A přesto – právě v tom tichu často volají o pomoc. 📖 Pro všechny, kteří se cítí ztraceně – a pro ty, kteří je mají rádi.
Dospívající dnes často bojují s tíhou, kterou si sotva umíme představit. Každý ve své bublině. Cítit bezmoc vůči bolesti těch, které milujeme, je tíživé — ale co když cesta ven nevede skrz záchranu druhých, ale skrz nalezení vlastního vnitřního klidu?
Když se cítíme zahlceni emocemi, vyčerpaní nebo ztracení, otázka užívání medikace může vyvolávat mnoho pochybností. Jak se v tom vyznat? V těchto chvílích může být medikace velkou oporou, zejména pokud čelíme silným emocím... Co se ale stane, když problémům dáme prostor, aby pokračovaly, i když skrytě, s pomocí psychofarmak?
„Co kdybychom na chvíli přestaly dokazovat světu, že jsme dost dobré… a jen se podívaly na sebe očima těch, kteří nás mají rádi?“ Článek je o odvaze být samy sebou, i když to někdy znamená zklamat cizí očekávání.
Ivana Jakubínská
