Ne, není to vzdor, útěk ani póza. Je to cesta, která vedla ke klidu, celistvosti a nové svobodě – té, která není závislá na vztahu, ale stojí na důvěře v sebe. Odmítla jsem čekat na někoho, kdo mě „doplní“. Jsem celá. A pokud má přijít láska, pak jen taková, ve které neztrácím samu sebe.
Někdy se realita zasekne, nic nefunguje, stres bublá, napětí stoupá… a pak stačí jít do lesa. Nechat to být. A když se vrátíš? Svět se zase rozběhne. Článek o tom, jak proudí život, když přestaneme tlačit.
Jsou chvíle, kdy se smutek prostě posadí vedle nás. Tento text není návod, jak ho odstranit. Je to pozvání k zastavení. A možná i přijetí toho, co skutečně cítíme.
Jsme unavení, zahlcení, přestali jsme si hrát. Tvoření odkládáme, protože „nemáme čas“. Jenže možná právě proto se necítíme dobře. Možná právě teď je ten správný okamžik vzít pastelku. Nebo šroubovák. Nebo prostě sám sebe vážně. Tvoření není luxus. Je to návrat k sobě.
Tento článek volně navazuje na předchozí vyprávění o jednom „ne úplně klidném“ ránu s mou (jinak milovanou) puberťačkou. V této části se už nořím hlouběji – do sebe, do paměti těla a do starých vzorců, které se v nás probouzejí vždy, když nás někdo zaskočí (nebo vytočí:).
Když se snažíš být klidná máma, ale místo dechových cvičení ti v hlavě vybouchne papiňák.
Ivana Jakubínská