Dospívající dnes často bojují s tíhou, kterou si sotva umíme představit. Každý ve své bublině. Cítit bezmoc vůči bolesti těch, které milujeme, je tíživé — ale co když cesta ven nevede skrz záchranu druhých, ale skrz nalezení vlastního vnitřního klidu?
Když se cítíme zahlceni emocemi, vyčerpaní nebo ztracení, otázka užívání medikace může vyvolávat mnoho pochybností. Jak se v tom vyznat? V těchto chvílích může být medikace velkou oporou, zejména pokud čelíme silným emocím... Co se ale stane, když problémům dáme prostor, aby pokračovaly, i když skrytě, s pomocí psychofarmak?
„Co kdybychom na chvíli přestaly dokazovat světu, že jsme dost dobré… a jen se podívaly na sebe očima těch, kteří nás mají rádi?“ Článek je o odvaze být samy sebou, i když to někdy znamená zklamat cizí očekávání.
Svou milovanou učitelku klavíru z dětství jsem už tedy fyzicky nenavštívila. O to víc jsem ji držela u sebe, v duchu, jako nikdy předtím. Slzy mi tekly jako hrachy a najednou jsem věděla, že to byla Ona, i bez přímého fyzického kontaktu, kdo mi na dálku znovu otevřel to, co tam čekalo, až dospěju a budu schopná to konečně vnímat
Moje maminka vždycky říkávala: „Odříkaného největší krajíc.“ Jako malá jsem tomu nerozuměla. Jako starší jsem to chápala, ale v období vzdoru jsem s tím nesouhlasila. Dnes, po letech, v duchu cítím, že měla pravdu.
Ať už nás život zavede kamkoliv, vždy v něm existuje nějaký smysl – i když ho zrovna nevidíme. Některé situace mohou být nad naše síly, ale právě ty nás mohou naučit trpělivosti nebo odvaze. Volba je vždy na nás – zda se budeme bránit, nebo situaci přijmeme a najdeme v ní svůj vlastní význam. Právě v tom tkví naše svoboda.
Ivana Jakubínská