Ohlédněte se – možná jste došli dál, než si myslíte

Přemýšlím, o čem bude můj první článek na mém blogu, a vzpomněla jsem si, co se dělo před rokem. Ztrápená, zmatená, bezradná, bez pomoci a zkušeností jsem se pokoušela vytvořit web. Nejprve podle nějakých tutoriálů na YouTube, pak jsem se ptala ostatních, hledala návody – nejprve zdarma, pak jsem zkoušela i placené kurzy. Pokus číslo jedna, pokus číslo dva… a pořád stejný výsledek. Hrůza, bezradnost. Už bylo léto a můj web stále nefungoval, jak měl. Vlastně jsem to neuměla. Chtěla jsem jen psát o svých myšlenkách, které se mě samotnou překvapily nebo se mi líbily a když si je nenapíšu někam do notýsku, utečou, a už se nevrátí. Tak jsem hledala technickou pomoc dál, ale opět se nedařilo… A pak už byl podzim. Zásek. Tma. Zima. Konec.

A najednou píšu, a pokud budu chtít, vím, kam a jak článek vložím a zveřejním.

Celý rok to vypadalo, že nemám šanci v digitálních technologiích jakkoli pokročit a cokoli pochopit. Stálo to moře času, vypětí, pokusů, peněz, ale jak se zdá, nebylo to úplně zbytečné.

Až po Vánocích jsem se rozhodla připojit ke studentům ‚plážovníkům‘ ke Stáně Stiborové, o které jsem věděla už z předloňského podzimu – od svých spolužáků terapeutů z Institutu Transformační Psychologie®. Navíc je to žena, takže techniku vysvětluje způsobem, kterému konečně rozumím. Jen jsem si k tomu musela dojít sama a dnes jsem neskonale vděčná, že se mi ty technické věci vůbec nedařily. Nikdy by mě nenapadlo, že kromě terapie budu jednou psát blog a komunikovat s klienty online.

Takže – mé myšlenky se teď stočily na otázku:

proč jsem se vlastně celý ten rok trápila??
– vždycky když jsem se pokoušela tvořit a zprovoznit svůj web…
Mnohokrát jsem to chtěla vzdát a nechat to vyšumět, ale nestalo se to.
Dívám se zpět a ptám se, proč jsem to vlastně nevzdala?

Najednou ten důvod vidím 🙂

Protože mě to nesmírně baví.

Tvořit. Kreslit. Něco vyrábět. Vzpomínám si, jak jsem jako malá milovala kreslit obrázky, navrhovat vybavení domečků, bytečků :), šít a háčkovat šaty pro panenky… A teď mám příležitost a čas se k tomu vrátit – už ne pro panenky a ne na papír pastelkami, ale na digitální platformě, kde mohu tvořit nové projekty a rozvíjet svou kreativitu.

A moc ráda jsem už na základce psala úvahy a měla z nich vždycky jedničku (na rozdíl od mluvnice). A teď můžu znovu dělat i tohle – místo na papír, který pak vyhodím nebo ztratím, do notebooku. Své myšlenky, které přicházejí, když jsem se sebou v tichu, v lese, nebo v noci, když se probudím, je tma a svět spí. Skrz mou mysl se valí obrazy, slova, pocity, dialogy. Někdy mě zaujmou, někdy pobaví, někdy díky nim něco pochopím. A pak zmizí, a ve mně po nich zůstane jen takový „kouřový“ pocit.

Je to svět v mé hlavě – není vidět, je odlišný od mého vnějšího světa, a mám to tak od mala. Rozhodla jsem se a dostala povzbuzení od dalších tvůrců, abych něco ‚vystavila‘ na svůj blog. Budu totiž pozorovat, co se stane. Pravděpodobně se nestane nic. Někoho potěším, někoho pobouřím, někoho budu nudit a ten to přestane číst. Ale já budu pozorovat, co se stane se mnou. Jaké to bude, když vyndám kousek svého nitra na „papír“ a zveřejním ho? Jak se já sama budu cítit? Budu se stydět? Nebo se dokonce kousek mne ukrojí? Nebo se naopak budu cítit naplněná, užitečná? Je to zvědavost, a ta mě teď dotlačila až sem. No, uvidíme.
Zvědavost je jedna z mnoha vln, na které teď právě pluju.
Ještě před rokem, dvěma, pěti jsem byla skálopevně přesvědčená, že se už nikdy nebudu muset učit ovládat Facebook, iPhone, upravovat fotky nebo pracovat s umělou inteligencí. Dokonce jsem uvažovala o tom, že si pořídím tlačítkový „hloupý“ telefon. Blog, Instagram? K životu naprosto nepotřebné!

A ano, možná je to pravda. Nepotřebuju je. Ale pravda je také to, že se nevyvíjím jen já, ale se mnou celý svět – a to neuvěřitelnou rychlostí. A protože už nekladu takový “vehementní” odpor jako dřív, nechala jsem se unést i do těchto „vod“. A objevila jsem svět plný možností, jak tvořit. No a… nadchlo mě to.
Myslela jsem – nebo spíš moje mysl si myslela – že jsem na to už stará. A pravda je, že jsem se tak cítila. Po letech, kdy jsem bojovala s obrovskými vlnami života, mě ten boj nakonec vyplivl na prázdný břeh. Pomalu jsem se probrala a začala se rozhlížet, kde to vlastně jsem a co se to se mnou dělo. Unavená ze všeho, co jsem celé roky „musela“. Vyčerpaná tím, co jsem prožila, co jsem zvládla, nezvládla, co jsem pokazila…
A pak už jsem vnímala, že to zůstalo tam, v tom rozbouřeném moři. Vlny utichly, moře se zklidnilo. Zavládlo ticho. Mír. A dokonce vysvitlo slunce.

A já se teď najednou usmívám. Na sebe. Na věci tak, jak jsou, jak byly – a jak plynou dál.

---

Zvládli jste mnohem víc, než si uvědomujete!

A co vy? Kde jste byli před rokem? Na co jste mysleli, co prožívali, po čem toužili, čeho se báli?
Co všechno jste zvládli?
Možná toho bylo tolik, že si to ani nestíháte uvědomit.
Něco však jste určitě zvládli, změnili, naučili se, pochopili…
Možná jste zažili nějaký propad, přišli o něco, něco zvorali.
Ale mohli jste to udělat jinak? Lépe? V ten moment, v tom emočním nastavení? Myslím, že ne. Děláme věci tak, jak nejlépe umíme v danou chvíli. A kdybychom to uměli udělat lépe, udělali bychom to. Kdybychom věděli to, co víme dnes, mohli bychom jednat jinak.

Jak to bylo ještě nedávno? Možná jsme tehdy nevěděli některé důležité věci, netušili souvislosti, které jsme během jednoho nebo více let pochopili. Možná nám bylo tehdy dokonce líp než dnes. Ale jak bychom se dozvěděli to, co víme teď, kdybychom to neprožili skrze bolest, ztrátu, nepříjemnosti?
Lidé o těchto věcech neradi mluví, snaží se zapomenout na „ošklivé“ situaci, skrýt bolest, vztek, bezmoc, stud – a to i sami před sebou. Přitom tyto prožitky, i když jsou náročné, v sobě skrývají cenný potenciál. Každá těžká zkušenost nám pomáhá růst, a získávat moudrost. Zraje naše vnímání světa. Skrze bolest se stáváme silnějšími, odolnějšími a formujeme se v dospělé a zralé bytosti schopné daleko snadněji čelit různým životním výzvám s vyrovnaností, pochopením a nadhledem
A právě o tom bude můj blog. O tom, že nic a nikdo na světě není úplně špatně, že každý z nás má své stíny i světla, a všechno, co prožíváme, má svůj hluboký důvod. Skrze své vlastní prožitky jsem se naučila, že to, co se děje, nemůžeme vždy plně ovlivnit, ale máme jednu jedinečnou svobodu, kterou nemá žádný jiný živočich:

máme totiž
MOC ROZHODNOUT SE,
jak budeme své situace a zážitky prožívat a jak na ně budeme reagovat.

Věci se dějí, děly a budou dít, a my jsme součástí těchto událostí. Plujeme s tím vším, i když bychom občas chtěli odbočit, zastavit se, otočit. Jenže stát na místě prostě nejde. I kdybychom sebevíc toužili zastavit to plynutí alespoň na chvíli, nelze to.
A tak plujeme na pomyslných na vlnách – chvíli výš, chvíli níž, někdy přes nebezpečné peřeje, jindy se snažíme ze všech sil jít proti proudu, přesvědčení, že jedině takhle je to správně.
Když nám dojdou síly, přestaneme usilovat, na chvíli ztratíme schopnost a sílu klást odpor. Jakmile se pustíme své urputnosti, teprve tehdy se problémové situace nebo složité vztahy mohou uvolnit a posunout. Mnohé se zklidní. vyřeší, něco zmizí, někdo nás pochopí.

A jak se tak postupně učíme čím dál lépe veslovat, dostáváme se do klidnějších, mělčích a bezpečnějších vod. Ty nebezpečné peřeje a divoké hučící vodopády pak už totiž nejsou potřeba.