Jak mě moje dcera vrací k tomu, čemu jsem kdysi uvěřila

– aneb Cesta od „proč jsi nasraná“ zpátky k sobě ❤️

začátek je zde

Jedu domů a najednou jsem zpátky u sebe. Začnu se sebou rozmlouvat:
Co tě tak vytočilo? To, že má blbou náladu a vylejvá si to na tobě? Vždyť to je její, ne tvoje…
No jo, ale přece…

Dýchám si, pozoruju svou ještě trochu dotčenou mysl — a už zřetelně rozpoznávám to, co je pod ní.
Emoce. Nepříjemné. Tlačivé.
Jaké? Co tam vlastně bylo? Co tam ještě před chvílí pulzovalo?

Zatím to nerozpoznám. Pořád tam běží hlava. Tak dobře…
Zůstanu v levé hemisféře a budu si o tom zatím přemýšlet.

Co mě na tom jejím chování tak vykolejilo?
Vždyť mi nijak zvlášť neublížila. Jen mlčela. Byla podrážděná. Nechtěla komunikovat.

Ano. Bezmoc. Strach.
Hrozný strach.

Ale z čeho?

Ptám se, už celá ponořená do rozhovoru sama se sebou.
Proč mě to tak zasáhlo? Proč mi vadí (vlastně vždycky) její odmítavost? A hlavně — její mlčení?

Zastavila jsem se. Nechala to projít tělem.

A pak to přišlo.

Ten pocit…

Aha. Znám ho. Hodně ho znám.

„Asi jsem něco udělala špatně. Nejsem dost… Je to asi moje vina.“

Bingo.
A jsem doma. Tedy — ne v tom, který teď žiju. Ale v tom vnitřním.
Dávném. A přesto tolik známém.

Jsem malá. Jsou mi čtyři. Možná tři.
A najednou jsem zpátky v tom těle. Dětském.

Maminka.
Zase mě nevnímá. Možná mě ani nevidí. Nemluví.
Něco jí říkám… ale neodpovídá.
Je uplakaná. Nevypadá šťastně.
Zase na sebe s tátou hrozně moc křičeli. Bála jsem se. Nevím, co mám dělat. Nevím, jestli je to kvůli mně.

Ničemu nerozumím.
Nechápu, co se děje. Co jsem udělala.
Jak mám zase být hodná, aby to bylo lepší.
Nechci, aby zmizela. Aby odešla.

Bojím se. Že zůstanu sama.

---

Na lusknutí zmizí vjem a já jsem zpátky. Tady a teď.

Tak.
Když se v mé dceři něco odehrává — třeba vnitřní boj nebo smutek — její obranný mechanismus je často odpojení. Zavření se do sebe. Mlčení.
Pravděpodobně prožívá něco, co je pro ni těžké. A neumí o tom mluvit. Možná nechce. Možná neví jak.

Ale to malé dítě ve mně? To má jasno.
Spustí se mu poplach.

Emoce totiž nejsou logika.
A dítě není malý dospělý.

Tělo si pamatuje, jaké to bylo.
Limbický systém – emoční mozek – reaguje automaticky, ještě než máme šanci vědomě cokoliv vyhodnotit.

A teď si uvědomuji — ne poprvé, ale pokaždé znovu, pokaždé o kousek hlouběji:
Jako dospělá už mám potenciál tomu porozumět.
Už vím, že když někdo blízký mlčí v napjaté situaci, nejde o moji vinu.
Už vím, že když někdo vrčí, odchází, zavírá se — nejsem tím ohrožená.
Neznamená to, že mě nemá rád. Neznamená to, že se musím začít měnit, přizpůsobovat nebo vymazat sama sebe.

Tehdy, jako malá, jsem ale ohrožená byla.
Můj svět byl jen maminka. A když nebyla v kontaktu, nebyla jsem v bezpečí.
Neměla jsem vyvinutou část mozku, která by to mohla rozumově pochopit.
Prefrontální kortex se začíná vyvíjet až kolem 6. roku věku.
Do té doby dítě nedokáže oddělit „co se děje“ od „kdo za to může“.
A většinou za to může – podle jeho logiky – ono samo.

Můj mozek tehdy neměl jinou možnost než spustit alarm:
„Něco je špatně. Musím se přizpůsobit. Jinak zůstanu sama.“

A pro přežití, aktivoval obranný systém, který měl jediné zadání:
Zajistit, aby o mně někdo pečoval, aby mě někdo přijímal a dával mi pocit jistoty a bezpečí..
I kdyby to znamenalo potlačit své pocity, potřeby… nebo dokonce zapomenout na sebe.

A pak si znovu připomenu jednu větu, která se mi hluboko vepsala do srdce. Je možná drsná, ale nemůžu ji nevyslovit:

„Dítě, které není přijímáno nebo je dokonce týráno, nepřestane mít rádo ty, na kterých je závislé. Přestane mít rádo sebe.“

A právě proto je tak důležité začít znovu slyšet, co se v nás ozývá — a vracet se k sobě.

Samozřejmě jsem se jako malá bála nepříjemných a bolavých situací.
A tak jsem se je podvědomě snažila předvídat, předejít, ovládat.
Potřebovala jsem tedy mít věci pod kontrolou. Mít moc nad tím, co se kolem mě děje. Nakonec – to mám vlastně dodnes, ale najednou mi to dává smysl.
Ve skutečnosti je to vlastně všechno jen ze strachu.

A hned mi naskočí další vrstva:
Co třeba můj perfekcionismus? Ten, který se mě drží dodnes.

Když jsem byla malá, uvěřila jsem, že když budu perfektní — lepší, než umím — zajistím si Mámu.
Domov. Přijetí. Lásku. Bezpečí.

Dnes mi to připadá nelogické. Ale pro malé dítě to bylo jediné možné řešení.

„Musím být lepší, protože tak, jak jsem, nestačím.“

---

A co z toho všeho vlastně vyplývá?

Když mám odvahu jít za to, co se ve mně spustilo, a doptávat se na skutečné PROČ —
když si dovolím, aby odpověď přišla z hloubi, a ne jen z hlavy —
teprve tehdy mám šanci ten starý vzorec rozpustit.
Pochopením.
Vědomím.
Laskavostí.
Soucitem.

A ano, teprve tehdy přichází to, čemu říkáme nadhled nebo svoboda.
Tehdy se ten dětský, přežitý program přestává točit stále dokola.

---

Moje dcera mlčí. Někdo jiný třeba křičí, jiný se stáhne, jiný lže, další pláče…
Každý z nás má svůj způsob, jak zvládat bolest.

A můj emoční mozek to pořád ještě občas vyhodnotí postaru:
Pozor, nebezpečí. Něco je špatně. Asi za to můžeš ty.
A pak se objevují známé pocity:
„Co jsem udělala špatně?“
„Nejsem dost: dobrá, hodná, šikovná…“
(Přiznejme si to – každý máme tu svou nálepku.)

Ale když to všechno nechám projít…
Když se na to jen dívám…
Tak se z těch hrozivých strašáků najednou stává jen malý, schoulený stín.

A pak?
Někdy se mu směju.
Někdy si popláču.
A někdy ho jen tak vezmu do dlaní a pošlu pryč – ve větru.
Nebo po vodě.

Díky mé milované puberťačce, co mi nastavuje zrcadlo. 😊 A díky sobě, že se už nebojím na sebe do něj podívat

---

Dnes už vím, že každý, kdo ve mně ještě vyvolá napětí, zlost nebo bolest —
mi vlastně jen ukazuje místo, které si žádá uzdravení.
Něco, co už chce být propuštěno.
A osvobozeno.

---

A jestli jste dočetli až sem…

Možná vás už taky napadá, co je to vaše „proč“.
A možná právě to je ten první krok k tomu, být zpátky u sebe.
V důvěře. V sebeúctě. V tichém vědomí: „Jsem v pořádku, právě tak, jak jsem.“

---

💛
Krásné jaro. A ať vám prší i svítí právě tolik, kolik potřebujete.