Když nejde zachránit svět… můžeš být ale majákem

Hodně ke mně přicházejí mladí lidé – často dospívající – a svěřují se mi s věcmi, ze kterých mi bývá úzko. Tak třeba slyším, že téměř polovina třídy už se někdy pokusila o sebevraždu, že se řežou žiletkou, berou kratom, nikotinové soli…

Začínají navazovat první vztahy, ale místo radosti, zamilovaných chvil a smíchu prožívají hlavně strach – jeden o druhého. Když jsou v depresích. Když zažívají šikanu. Když si sdílejí své pocity zmaru a myšlenky na smrt.

Zní to děsivě? Ano, je to děsivé…

A tak přemýšlím, jak jim pomoct, co jim říct, jak je povzbudit. Kde začít?

Jistě, každá generace si prochází svým. My jsme to také neměli jednoduché. Naši rodiče na nás často neměli čas, podobně jako dnešní rodiče na své děti.

Ale přesto to bylo jiné.

Nebyli jsme sami. Byli jsme v partě. Spolu. Se svým trápením, prvním zklamáním, nepochopením ze strany rodičů a učitelů… a společně jsme si neustále něco sdělovali, povídali si, vyprávěli. Neměli jsme mobily, počítače, často ani pevnou linku, a možná právě proto – co se řeklo, to platilo. Existovala určitá spolehlivost. A možná právě tahle spolehlivost byla jedním ze základních kamenů vnitřní disciplíny, od které se odráží smysl bytí.

Těch úvah a důvodů, proč se to všechno dnes děje, bych asi našla spoustu. Možná o nich bylo, je a bude ještě hodně napsáno. Ale…

Co s tím?

Svět se změnil. Dnes už „nepostávají u stánků na levnou krásu“ a hlavně… nejsou spolu. Každý je ve své bublině se svým mobilem a trápením sám.

Nevím.

Ptám se sama sebe: Co mohu udělat? Jak pomoci, aby moje děti, jejich kamarádi, nebo kdokoliv, kdo se na mě obrátí, nepropadali beznaději?

Jak jim pomoci najít v sobě radost a těšení? Jak je podpořit, aby zažili uspokojení sami se sebou, když něco dokážou díky vlastnímu úsilí? Aby cítili, že si úspěch opravdu zaslouží?
Jak jim ukázat, že prohra není konec světa, ale příležitost zkusit to znovu a vytrvat?
Z toho se pak přece rodí pocit, že za něco stojím a něco znamenám.

Slovní ubezpečování o tom, že jsi mámin hrdina a tátova princezna, prožité úsilí nahradit nemohou.

Jak jim pomoci pochopit, že dobrý skutek má smysl i bez očekávání odměny? A že i obyčejný opětovaný úsměv může být krásný pocit sám o sobě?

Udělali jsme jako rodiče nějakou větší chybu než naši rodiče?

Nevím.

Jen vím, že chyby jsou důležité proto, abychom se učili, rostli a stali se moudřejšími.

Jako máma jsem selhala už stokrát, a možná ještě stokrát selžu. Ale zároveň se stokrát něco naučím, pochopím a posunu se dál. Ale jak předat těm mláďatům, že to všechno smysl má?

V myšlenkách se vracím k sobě a ke svému bezradnému „nevím“.

Vnímám tlak na hrudi. Úzkost. Strach. Strach z toho, že zmizí. Ty děti. Že jsou nešťastné. Strach, že jsme je jako společnost zklamali,

...že se budeme muset dívat na generaci, která je vyhořelá dřív, než stačila dospět.

A v tu chvíli si uvědomím – jsem tam, kde oni. Strach, zmar…

A tak si pokládám další otázku: Co mohu udělat, abych v sobě našla klid? Aby zmizel ten tlak na hrudi?

Po chvíli to přijde.
Hořké a zároveň úlevné poznání. Stejně jako hořká pilulka, která po spolknutí přinese uklidnění.

Nemohu.

Některé věci ovlivnit prostě nemohu. Nemohu zachránit lidi od jejich cesty, kterou potřebují projít. Nemohu směrovat jinam ani ty, kteří jsou mi nejbližší.

A právě v tom uvědomění přichází pokora. Ta tichá, vnitřní, ale silná vlna hluboké jistoty a bezpečí. Nejsou na to slova, ale to nevadí.
A tak se znovu ptám sama sebe, tentokrát už s jiným nastavením: Co s tím nepříjemným pocitem a se situací, která se zdá děsivá?

Nic. Je to tak, jak to je.

A jak tedy mohu pomoct?
Nijak víc, než že budu jako maják. Pevný a klidný, který svítí, aby bylo dobře vidět, že věci jsou takové, jaké zrovna jsou. Že i přes bolest, úzkost a nejistotu je možné v sobě najít klid.

A co když někdo z nich přece jen zvolí odchod ze života?

Pak to tak chce být. A já to nezměním.
Uf. Ano. Je ve mně klid.

Co víc mohu udělat?
Nic víc, než najít pomoc pro ostatní
sama v sobě