Když přestanu „tlačit na pilu“, všechno se pohne samo

aneb Jak wifi, vesmír a les spolu mluví v jednotném toku Bytí

Bylo to jedno z těch odpolední, kdy technika z ničeho nic přestane spolupracovat. Všechno vypadá, že běží — a přesto nic neběží. Přihlásím se, ale nic nevidím. Kliknu, ale nic se neotevře. Počítám do deseti, mačkám klávesy, mažu cache, přepínám prohlížeče, ale jen čím dál víc cítím, jak uvnitř přestávám dýchat.

Je to přesně ta chvíle, kdy se v těle ozývá panika, napětí, frustrace… a hluboko pod tím i to dobře známé:
„Musím to rychle vyřešit. Teď. Hned. Honem. Mám toho ještě TOLIK!! na práci.“

A pak těsně před „zblázněním se“ – něco ve mně řekne: A dost!
A jdu. Do lesa.

🍃 V lese nic netlačí

Nikdo tu na nic nekliká. Strom si neříká: „Ještě potřebuju updatovat větve.“ Tráva nerenderuje nový layout. Všechno tu prostě jen je. Dýchá. Proudí. A já s tím.

Netrvalo dlouho — a sevření povolilo.
Nepřišlo žádné velké „aha“. Jen to tiché, hluboké vědomí:
Tady jsem „doma“. Tady je všechno v pořádku.
Ve mně i venku. Bez nutnosti cokoli „dávat do pořádku“.

💻 Mezitím v Matrixu…

Vrátím se, otevřu počítač. A ono… všechno funguje!!!
MailerLite (e-mailový nástroj, který potřebuju ke svému blogu) se rozběhl, všechno jako dřív, jakoby se nic nestalo.
Ale něco se přece stalo. Ve mně.

Přestala jsem tlačit. A svět se nadechl. A zase proudil.

Proud a lehkost není v tlaku ani v usilovném chtění.

Kolikrát už jsem to poznala:
když jsem v energii „musím, teď, hned, za každou cenu“ – všechno tím zastavím.
Síť vypadne. Věci se sekají a přestávají fungovat. Myšlenky se zamotají. Tělo ztuhne.
Jako kdyby celá realita říkala: „Zastav se. Takhle tudy neprojdeš.“

Ale když pustím… když dovolím…
🌀 Proud života se pohne. A unese mě. Bez mé kontroly. A přesně tam, kam mám jít.

Ego si chce hrát. A je to v pořádku

Můj „noční kreativní režim“, kdy ego lační po vylepšování webu, ladění fontů a plánování článků… je taky součástí.
Ego není nepřítel.
Je to spoluhráč. Dítě, co chce tvořit.
A já ho nechám — ale už vím, že nejsem ono.

Jsem to, co ho pozoruje.
Jsem ticho za pohybem.
Jsem prostor, ve kterém proudí tvoření, myšlenky, vize i frustrace.

Wifi jako zrcadlo Bytí

Když vypadne spojení… možná se neptám, co je s routerem.
Možná se ptám:

„Kde jsem přestala být ve spojení se sebou?“
„Kde „tlačím na pilu“ místo toho, abych plula?“

Protože možná… wifi, les i vesmír spolu mluví.
A odpovídají mi tak, jak právě potřebuju slyšet.

Ticho je odpověď

Až příště něco „nebude fungovat“ – možná to není problém.
Možná je to pozvání.
Vrátit se domů.
Do těla. Do dechu. Do přítomnosti. Do lesa.

Nechť tě proud života nese dál. Ne v boji, ale v důvěře.

🌀 Nechť tvé tvoření nevzniká z tlaku, ale z pulzující živosti, která si tě vybrala jako nástroj.

A jestli jsi dočetla až sem — možná to taky cítíš.

Tak jako život sám píše skrze tebe příběh, který si tvé vědomí jen uvědomuje.
Jsi Bytím, které se tvoří skrze formu tvého jména a hmotu tvého těla

✨ Ivana & Plynutí

Nejsem autorkou tohoto textu ve smyslu ega. Ten článek se zrodil sám — skrze mne. Rukama, které už jen naslouchaly.

Chceš dostávat moje články rovnou do mailu?
Stačí kliknout na odběr – vpravo vedle článku,
a pokud jsi na mobilu, najdeš ho až dole pod textem.
Budu ráda, když zůstaneme v kontaktu
💛