Jak dlouho to vlastně je, co jsem se topila v depresích a zdánlivě neřešitelných situacích?                 Deset, patnáct let?
Zhroucená pod tíhou zodpovědnosti a povinností osamocené mámy dvou dětí, bez pomoci, bez peněz, v hodně špatném psychickém stavu. Samozřejmě jsem přišla i o práci, a tak jsem se probouzela s hrůzou, co bude zítra se mnou a mými dětmi. Trýznil mě obrovský pocit viny – za celou situaci, za to, že mé děti nemají rodinu, stabilní zázemí, materiální jistotu.

Uvěřila jsem vlastní mysli, že nezvládnu život sama s miminkem v náručí.
Čím víc jsem se hroutila, tím víc jsem se bála, že se zhroutím úplně. 
Pronásledoval mě strach – co bude s mou dvou-, tříletou holčičkou, pokud vážně onemocním nebo mě odveze záchranka?

Tak moc jsem tenkrát potřebovala obejmout, pohladit!
Svými zoufalými činy jsem vlastně volala o pomoc, ale moje mentální nastavení mě jen stahovalo do stále větší nejistoty a samoty.

Tolik bych tehdy potřebovala od někoho slyšet:
„Dá se to zvládnout, neboj se, pomůžu ti.“
A možná také:
„Nejsi na to sama.“

Ani ve snu jsem si nedokázala představit, že zvládnu sama vychovat tu malou holčičku. A už vůbec ne, že z ní za patnáct let vyroste úžasná, spolehlivá, skromná a docela samostatná dívka s vynikajícím prospěchem. Tenhle človíček si totiž do života přinesl dar – přijímat věci tak, jak jsou.

Všimla jsem si toho už tehdy, když byla opravdu malinká. Začala jsem ji pozorovat a vlastně se od ní učit. Jednou, když seděla na dvorku a hrála si s rozsypanými kolíčky na prádlo, jí z pusinky jen tak vypadla věta:

„Chce to tak být“

Zamávalo to se mnou tak silně, že nešlo necítit hluboký vzkaz, který jsem v těch slovech slyšela.
A takhle nějak pomalu začínala moje cesta probouzení ze zlého snu. A i když byla místy dost krkolomná, nebojím se to nazvat:

„Moje osobní transformace“

Ještě dlouho jsem si nedokázala představit, že bych mohla být vyrovnaná, spokojená a žít v dostatku. Netušila jsem, jaké to je vážit si sama sebe, být na sebe hrdá, cítit se silná a svobodná. Neuměla jsem se nestydět za své pocity, strachy a smutky – a už vůbec ne je otevřeně projevit.

Přestože jsem v životě o mnoho přišla – smrt rodičů, složitý rozvod, narušený vztah s první dcerou, trvalé následky po těžké obrně lícního nervu – svůj životní příběh bych dnes nevyměnila.
Tehdy jsem věřila v krutý osud, v nepřátelský a nepřívětivý svět. Později jsem však pochopila, že svůj život mám ve svých rukou. Že všechno, co se mi děje, nějak souvisí s mým vnitřním nastavením, mou vírou, emocemi a myšlenkami, kterým dávám prostor a pozornost.
Postupně jsem si uvědomila, že pozornost není nic jiného než energie, která tvoří. A že tu energii lze neustále proměňovat. Je plastická. Stejně jako náš mozek.

Od chvíle svého probuzení až dodnes mě fascinuje učení o způsobech a technikách, jak měnit okolnosti vnějšího světa zevnitř – skrze uvědomění si způsobu myšlení, obsahu svých myšlenek a hluboko zakořeněných vzorců, které v odpojení od sebe samých často ani nevidíme.

Ne že by snad zmizely nepříjemnosti běžných dnů – průšvihy, nemoci, blbé nálady, únava nebo toxičtí lidé... Jen moje reakce na to všechno jsou dnes úplně jiné.
Uvnitř mě je totiž úplně jiná Ivča než před deseti, dvaceti lety. Svět vnímám jako film – a když je ten film někdy smutný, drsný nebo vypjatý, dívám se na něj bez odsudků, zato se soucitem.
To ale neznamená, že si nedovolím cítit své emoce. Naopak. Dovolím si je prožít a klidně i projevit.
To, co se učím právě teď, je vůbec nehodnotit.
A věřte mi, že ubrblané ego nechce přijít o slovo ani o zábavu 🙂
Ale víte co?  Všechno má svůj čas. A vlastně není kam spěchat.

Jakmile se mé zdraví zlepšilo a můj svět opět získával řád, bez váhání jsem se vrhla do prohlubování svého poznání – studia alternativní i klasické psychologie, duchovních nauk a terapeutických technik, které rezonují s mými vlastními zkušenostmi a o jejichž účinnosti jsem bytostně přesvědčená.

Na podzim roku 2023 jsem získala certifikaci „kouč-terapeut“ v Institutu transformační psychologie® a s obrovským nadšením často navštěvuji konference, přednášky a výukové programy českých i zahraničních psychologů, autorů dnes již velmi uznávaných a úspěšných terapeutických metod. Nemohu nezmínit kanadského psychologa, lékaře a vědce Dr. Gabora Maté a jeho techniku „Soucitného dotazování“, stejně jako vynikajícího psychoterapeuta PhDr. Jana Bendu, Ph.D., a jeho metodu „Integrativní psychoterapie poučené všímavosti“.
Práce s klienty a touha vzdělávat se v oblasti psychologie, duševní hygieny i duchovních nauk s přesahem do kvantové fyziky mi odkrývá další a další tajemství lidské psychiky a dává mi to celé obrovský smysl.
„Léčení mysli“ kohokoliv je pro mě fascinující cesta za poznáním mé vlastní duše.

Uvolňování vnitřního napětí kohokoliv je pro mě fascinující cesta za poznáním mé vlastní duše.

Jak se tak „motám“ kolem ostatních – někdy je chytnu za ruku, posvítím jim na cestu a ukážu, kudy ven z bludiště – stále se v mém nitru něco léčivého odehrává, upravuje a čistí…

Mám v sobě schopnost vnímat vnitřním zrakem to, co leží pod povrchem – za lidským chováním, za arogancí, agresí, žárlivostí či závislostí... Vidím masky, které nosíme téměř všichni jako štít proti vnitřní nepohodě. Někdo se za nimi skrývá před citovou bolestí, jiný před traumatem, které ve většině případů sahá až do raného dětství.

Mám dar rozpoznat, co leží pod povrchem – co nás doopravdy bolí, trápí a čeho se tak zoufale bojíme. Proč se věci nedaří, proč máme pocit, že všem dáváme, ale nám nikdo nevrací.
Zároveň umím dodat odvahu tu masku alespoň na chvíli odložit a podívat se, co se skrývá pod ní.
Většinou tam najdeme malé, zraněné a osamocené dítě. Často vystrašené, toužící po objetí, po rodičovské náruči a bezpečí. Dítě, které bylo možná přehlížené, nepochopené, možná nemilované nebo haněné…

Jakmile dojdeme až sem, stačí už jen krůček k odvaze obejmout své bolavé Já – to malé dítě v nás. Vzít ho do své, dnes už dospělé náruče a pohladit sami sebe. Ubezpečit ho, že už není samo, dovolit mu schoulit se do naší plné pozornosti, porozumění a přijetí.

Naučím vás najít své bezbranné Já a jednou provždy k němu přistupovat se soucitem. A věřte mi – pak se začnou dít zázraky.
Kdyby se mi tehdy dostalo pomoci od empatického a moudrého terapeuta, možná bych neprošla tak hlubokou vnitřní proměnou. Možná bych neobjevila schopnost dovést druhé k soucitu, pochopení a léčení.

Ale zvládla jsem to sama na sobě.

A zvládnu to i s vámi 🙂

Pokud jste dočetli až sem, pravděpodobně s vámi něco z mých slov zarezonovalo.

Možná si i vy občas kladete otázky:

Jasně, že dá !

Ráda vás provedu vaší cestou ke změně, pomohu vám najít řešení a především vám připomenu: