Proč jsem napsala e-book pro -náctileté

Ivana Jakubínská11.4. 2025057x

Mám kolem sebe spoustu teenagerů. Někdy jen poslouchám, jindy si s nimi povídám – a často taky vnímám, jak moc se trápí. Právě proto jsem se rozhodla poslat jim vzkaz.

E-book, který jim má připomenout, že i když jim občas nerozumíme, dveře k nám mají pořád otevřené. Že i když jsme z nich někdy zoufalí, záleží nám na nich víc, než dokážeme říct.

Možná se vaše dcera nebo syn trápí – a nechtějí o tom mluvit.
Tenhle e-book je pro ně. Aby věděli, že na to nejsou sami.

Možná se vaše dcera nebo syn trápí – a nechtějí o tom mluvit.
Tenhle e-book je pro ně. Aby věděli, že na to nejsou sami.

Dospívají ve světě, kde se všechno měří na výkon a úspěch.
Jsou citliví, přemýšliví, zranitelní – a často ztracení. Nejsou líní. Nejsou divní.
Jen prostě neví, jak v tomhle světě najít své místo.

A my, jejich rodiče?
Sami mnohdy netušíme, co s tím. Neumíme jim vždy porozumět – jejich svět je jiný než ten, v němž jsme vyrostli my. A přiznejme si, někdy nevíme rady ani sami se sebou, natož s partnerstvím, rodinou, dospívajícími dětmi…

Sama jsem máma.
A taky jsem byla dívka, která si v pubertě prožila těžké chvíle.
Dodnes někdy tápu. Pozoruju. Hledám. Přemýšlím. A občas nacházím…

Třeba to, že naše děti jsou naším zrcadlem. Tím nejpřísnějším – ale i nejpravdivějším učitelem.

📘 Tenhle e-book je vlastně vzkaz.
Měl původně vzniknout úplně jiný – o tom, jak si pomoct v dospělé krizi, když zvažujete terapii, ale nevíte, kam se obrátit. Jenže my dospělí už aspoň tušíme, jak o pomoc požádat. Naše děti ne.

Zkuste se na chvíli vžít do jejich světa:

Cítím se čím dál hůř. Moje špatné nálady nejsou výjimka, ale každodenní realita.
Nic mě nebaví. Všechno mi připadá zbytečné. Nechci mluvit, ani být s lidmi.
A pak, jednoho dne, sedím na zemi v koupelně a říkám si: „Já už nemůžu. Možná bych měl/a vyhledat psychiatra…“

Ale co když mi je čtrnáct, šestnáct nebo osmnáct?

Nevím, co se se mnou děje.
Bojím se to říct. Co když se všechno zhorší?
Doma bude zase křik? Vyhodí mě? Budou se mi smát?
A co když mě přestanou mít rádi? Já už jen chci nebýt…

Co se s tím dá dělat?
✅ Mluvit.
✅ Dát najevo, že jsme tady – otevření, přístupní, ochotní naslouchat.
✅ Vnímat, že i drzost nebo apatie můžou být tichým voláním o pomoc.

Děti a dospívající potřebují pochopit pár zásadních věcí:
🔹 Že problém nezpůsobili.
🔹 Že ho nemohou vyřešit sami.
🔹 Že ho nemají pod kontrolou – ale že mohou požádat o pomoc.

Potřebují vědět, že:
🔹 Nejsou v tom sami.
🔹 Je v pořádku o tom mluvit.
🔹 Existují lidé, kteří rozumějí – a chtějí pomoci.

Vím, o čem píšu.
Zažila jsem to – jako dítě i jako máma.
Dřív jsme možná neutíkali do digitálních světů, ale útěky tu byly vždycky. Z domova, do sebe, pryč. A někdy to končilo špatně.

Proto jsem napsala tenhle e-book.
📘 Pro ty, kteří neví, jak dál.
📘 Pro jejich kamarády, kteří nevědí, jak jim pomoct.

Pokud máte ve svém okolí mladého člověka, který se trápí – nebo pokud chcete jen víc porozumět tomu, co dnešní teenageři prožívají – stáhněte si e-book.

Je zcela zdarma.
Protože pomoc existuje.

Stačí jen otevřít první stránku💙