Krásná, úspěšná… a ztracená?

O vnitřní nejistotě, kterou nechceme přiznat

Vzpomínám si na dobu, kdy mi táhlo na čtyřicet. Měla jsem zajímavou, dobře placenou práci, pohybovala se mezi vlivnými lidmi, byla atraktivní, hýčkaná, obklopená přáteli… a přesto. Můj vnitřní svět byl diametrálně odlišný od toho, který byl vidět na povrchu. Uvnitř bylo něco tíživého, něco bolavého, něco, čeho jsem se zřejmě bála — a bylo jednodušší to schovat, potlačit, nevnímat.

Jak? Prací, večírky, výlety, zábavnou společností kolem. Bylo pro mě důležité dobře vypadat, působit nezávisle a hlavně sebevědomě, nezranitelně.

A tak zpětně přemýšlím o tom všem, pozoruji dnešní -cátnice a vidím, jak nám ten svět neustále nakládá podobné lekce — jen v různých kulisách.

Život kolem čtyřicítky může vypadat jako vrchol úspěchu. Máme zkušenosti, stabilitu, víme, co nám sluší, a umíme se prodat. Na sociálních sítích sdílíme krásné chvíle, v kavárnách a restauracích se usmíváme v dokonalém outfitu, dokazujeme světu, že jsme spokojené. A přesto… kolik z nás se v tichu noci ptá: Jsem opravdu šťastná?

Ten tlak na dokonalost je obrovský. Mít krásné tělo, zajímavou práci, milující rodinu, plný diář zážitků. Pokud něco z toho chybí, přichází pocit selhání. A tak si oblékáme nejen luxusní šaty, ale i masku sebejistoty, abychom si udržely obraz, který jsme pečlivě budovaly. Jenže tahle přetvářka neovlivňuje jen to, jak nás vidí okolí — proniká i do našich vztahů.

Toužíme po blízkosti, ale zároveň se bojíme ukázat, kým skutečně jsme. Skrýváme pochyby i zranitelnost, abychom nepůsobily slabě, a přitom si nevědomky budujeme odstup. Co když nás ten druhý přestane vnímat jako ideální bytost? Co když nás uvidí i s našimi obavami a nejistotou — a nebude to najednou stačit?

A není to jen o partnerech. Někdy se snažíme být i dokonalými dospělými dětmi — potlačujeme vlastní potřeby a podvědomě se snažíme vyhovět rodičům, kteří si nechtějí připustit, že jsme už dávno dospělí a samostatní. Jako by v nás stále žil ten malý člověk, který čeká na uznání a bojí se, že láska zmizí, pokud nebude dost dobrý. A tento strach, že když budeme sami sebou, přijdeme o lásku, se zrcadlí v každém vztahu, který máme.

Ale co kdybychom si dovolily být autentické, křehké, nedokonalé? Přiznat, že někdy nevíme, co dál, že něco neumíme, nebo že se nám něco nepovedlo.

Opravdová síla spočívá v tom, že si dovolíme být samy sebou — i s našimi pochybnostmi. Protože hluboké spojení s druhými nevzniká z dokonalosti, ale z odvahy ukázat, kým skutečně jsme.

Krása a úspěch nejsou v tom, jak nás vidí ostatní, ale v tom, jak se cítíme my samy. Někdy je propast mezi tím, jak se vidíme my, a tím, jak nás vnímají ostatní, obrovská. My si všímáme každé své nedokonalosti, zatímco druzí vidí ženu, která je silná, inspirativní nebo krásná. Zkrátka si někdy neseme přesvědčení o vlastní nedostatečnosti, které pro druhé vůbec neexistuje.

Nebojme se být sami sebou a upřímní ke svým pocitům. Nemusíme se bát, že nás rodiče, partneři nebo děti zavrhnou jen proto, že máme své slabé stránky a nejsme dokonalí. Naopak — vztahy, které stojí na pevných základech, se tím mohou prohloubit. Učíme se tak vzájemné empatii, porozumění a soucitu. Klíčem je udělat ten první krok. A pokud vztah tuto otevřenost neunese, pak možná nikdy pevné základy neměl a jeho rozpad by byl jen otázkou času.

---

A tak místo neustálého dokazování sobě i světu, že jsme dost dobré partnerky, maminky, dcery, kamarádky…, zkuste na chvíli ztišit vnitřního kritika a podívat se na sebe očima těch, kteří nás mají rádi.